Nepál 2016: Trek kolem Dhaulagiri

Už chápu, proč se všichni do Nepálu vracejí. Tato pohádková země mezi Indií a Tibetem má totiž vše, po čem cestovatel z Evropy prahne – překrásné hory, vřelé obyvatelstvo, mix buddhistické a hinduistické kultury, skvělé jídlo a směšně nízké ceny. Není divu, že v den návratu do domoviny, když se pohled na osmitisícové štíty se stal šest dní starou vzpomínkou, se nám Nepál opouštět nechtělo. Byli jsme odpočatí a cítili se ready pro další akci. Himaláj se jen tak neomrzí.

Trek kolem Dhaulagiri jsme se sice rozhodli uskutečnit v období, kdy se údolí dusí v prachu, odměnou však byly liduprázdné partie ve vyšších polohách. Zažili jsme všechno, co jsme od treku čekali a ještě něco navíc – kus objektivního nebezpečí, nejistotu dosažení cíle, strach, nutnost spoléhat se sami na sebe v neznámém terénu, ale i pořádnou porci romantiky, kdy jsme se ocitli několik dní odtržení od civilizace, sami mezi nejvyššími vrcholy světa...

PRVNÍ DNY V NEPÁLU

Z Prahy jsme vyrazili v sobotu 26. března 2016 ve složení já, Míra, Lucka a Milan. Cestou jsme si odskočili na pár hodin do Dubaje a pak už přímým letem do Kathmandu. Vyřizování formalit, ubytování i dopravu jsme si zajišťovali svépomocí, na základě doporučení našich kamarádů a rad od místních. S pomocí agentury bychom sice ušetřili čas, ale my měli naštěstí času nazbyt. Čtyři týdny dovolené nám umožnily luxus prozkoumávat zemi pomalu a způsobem pokus-omyl. Mezi vzdálenějšími místy jsme se přesouvali autobusem nebo taxíkem, na treku jsme si všechno nesli na zádech. 

Do Pokhary, druhého největšího města v Nepálu, jsme přejeli 3. den pobytu, a zůstali o den navíc, protože všichni jsme se tu před trekem chtěli dovybavit péřovými popř. goretexovými bundami a spacáky. Za zboží, kvalitou srovnatelné s předními outdoorovými značkami, si tu řeknou zhruba čtvrtinu evropské ceny. 5. den jsme se nablížili nejprve do městečka Beni a odtud do vesnice Darbang, kde jsme na sebe konečně hodili batohy a zahájili trek.

DARBANG  – DHARAPANI (1562m)

Ačkoliv v současné době lze místním autobusem dojet až za vesnici Sibang, shodli jsme, že z Darbangu půjdeme pěšky. Nikomu z nás už se nechtělo dál se tísnit na sedačkách nepálských rozměrů (= o třetinu méně než v Evropě) a také jsme už byli natěšení na pořádnou túru. V Darbangu nás odchytili vojáci a zapsali si naše pasy. O povolení TIMS a ACAP, které jsme vyřídili v Kathamandu, se na tomto treku nikdo nezajímal. Potom jsme zašli na rychlý oběd do zřejmě jediné restaurace, kde něco nabízeli, v hotelu „Himaláj.“ A v odpoledních hodinách, za mírného deště, vyrazili do 2,5h vzdáleného Dharapani, které bylo naším dnešním cílem. Tento úsek vedl ještě po silnici (=široké prašné cestě) po pravém břehu hnědé řeky. Poprvé jsme zkusili, jaké je to stoupat do svahu s 20kg na zádech. Hůlky jsem zatím neprozřetelně nechala zabalené v batohu, a tak mi přišlo stoupání po silnici jako výstup na Everest. 

Dharapani je malebná vesnička skládající se z kamenných domků posazených do svahu nad údolím. Po našem příchodu se kolem seběhly děti volající na nás „gumi svít.“ Mimo to si nás nikdo nevšímal. Prošli jsme kolem několika cedulí na němých hotelech až k poslední s nápisem „Nisha.“ Tam jsme požádali o přístřeší. Ubytovali nás v prosté hliněné chýši a k večeři nám připravili náš první nefalšovaný dal bhat (čočku s rýží, nepálské národní jídlo). Tak jsme byli konečně zasvěceni. 

DHARAPANI – MURI (1850m) - 6.den v Nepálu

Ještě za tmy jsem slyšela paní domácí, jak přišla do kuchyně, následovali kohouti a nakonec nám v 6:00 zazvonil budík. Vyšla jsem před chýši a přivítalo mě panorama sedmitisícovek ozářených vycházejícím sluncem. Moje srdce poskočilo radostí. K snídani jsme dostali výborné placky čapátí s vaječnou omeletou a před osmou už byli zase na cestě. Silnice se vlnila v kopcích mezi vesničkami a rýžovými poli a před námi se stále vypínaly ty božské sedmitisícovky. Za vesnicí Takum nás dohnal zpocený chlapík, že prý musí vidět naše pasy. Nějak jsme si kontrolní stanice předtím nevšimli. Kousek před obcí Phaliyagaonem jsme narazili na bagr a také na dosavadní konec silnice. Vypadalo to, že dál se nedostaneme a bude potřeba se vrátit o několik zatáček výš k malé pěšince. Ale bagrista nám dal pokyn, ať počkáme stranou, a lžicí vyrýpnul v okraji jakýsi vstup, kterým se dalo natraverzovat do svahu a napojit se o něco dál na chodník. Z toho jsme byli pěkně vedle. 

Za Phaliyagaonem jsme trochu zakufrovali, ale místňák, který snad jako první v horách uměl slušně anglicky, nám ukázal správný směr. Také nám prozradil, že místní se připravují na nepálský nový rok, který nastane za několik dní. Bude to už rok 2073. 

Vzali jsme to po odlehlejším mostku, než jsme měli v plánu, čímž jsme ztratili cca hodinku času. Potom jsme po vrstevnici obkroužili masiv, za nímž už se nacházela vesnice Muri (místní jí tu však říkali spíše Mudi). Vzhledem k časové ztrátě jsme vzdali ambice na další postup a domluvili si ubytování přímo uprostřed zástavby, na dvorku s kuřaty. Přes dvorek procházela hlavní třída – tj. úzký kamenný chodník - z jedné strany žili domácí, z druhé jej ohraničovala malá chýše se dvěma postelemi. Toto ubytování bylo teprve pořádným kulturním zážitkem. Dokud se později odpoledne neobjevil pán od domu, anglicky jsme si tu s nikým neřekli ani „hello.“ A to se na nás přišly podívat snad všechny děti z okolí. Říkala jsem si, co se asi v té škole na kraji obce učí. Po skvělém dal bhatu jsme se pustili do hraní kostek, když vtom se objevil ve dveřích pan domácí s celou rodinou a začal nám lámaně sdělovat něco ve smyslu, že tu s námi budou spát jeho bratři (říkal brothers a ukazoval na zem). Znejistěli jsme. Pak se začaly dít věci. My čtyři běloši jsme stáli vyděšeně v koutku a sledovali, jak Nepálci hýbají postelemi a nosí na zem  rohože a matrace. Naštěstí se ukázalo, že bratry myslel naše kluky, kteří měli spát na zemi, zatímco sisters (tedy já s Luckou) jsme dostaly přiděleny postele. Takže bylo vyřešeno :-). 

MURI – BOGHARA (2080m)

Pochopila jsem, proč předpokládané denní úseky představují na mapě tak krátkou vzdálenost. Ťapá se totiž pořád nahoru, dolu, nahoru, dolu a to celé dokola. Přes den panuje docela vedro a zátěž na zádech tempu  rozhodně nepřidá.
V první části dne jsme úspěšně trefili správnou sestupovou cestu k mostu, která tolika výpravám před námi zavařila (velký dík klukům, kteří se večer předtím vydali na průzkum). Úsek je orientačně zrádný, protože hned za školou vede chodník doleva nahoru, zatímco správný směr je doprava dolu (a dál kozími stezkami po nevýrazném hřebínku). Před mostem po levé straně se u řeky nachází senzační místo k táboření, což jsme ale dříve samozřejmě nemohli vědět. Za mostem pak chodník stoupá strmě vzhůru, aby se za horizontem spustil zase střemhlav dolu do vedlejšího údolí. Pak chvíli podél řeky do Naury a podle zažitého vzorce nahoru-dolu až do Boghary. Na poslední křižovatce jsem udělala hloupé rozhodnutí vydat se nahoru do vesnice, čímž jsme zbytečně nastoupali asi 150 výškových metrů. Lodge pochopitelně ležely skoro u řeky. Alespoň jsme měli šanci vidět zblízka jednu z nejpůvabnějších osad v údolí.

Pár baráčků a škola vyskládané do příkrého svahu a všude kolem rýžová políčka (zjistili jsme, že takové políčko je možné založit i poměrně nepravděpodobných místech vysoko nad řekou bez snadného přístupu). K ubytování nás dovedla milá dívčina, která uměla pár slov anglicky, a jen tak v trepkách s nůší na zádech skákala svahem dolu jako kamzík. My za ní jako sloni. U guest housu jsme narazili na žlutý stan, který obývaly dvě Francouzsky (první běloši na treku!). Měly s sebou suitu sedmi nosičů a průvodce a právě se vraceli z Italského kempu s nepříliš povzbudivými zprávami. French Pass prý nejde projít, protože tam leží půl metru sněhu. A v Hidden Valley dokonce po prsa. Na náladě nám to nepřidalo. Ale chtěli jsme se přesvědčit o situaci na vlastní oči a pokusit se dojít, kam až to pustí. 

BOGHARA – DOVAN (2 520 m)

Deštivé počasí po ránu jako by nás od dalšího postupu zrazovalo. Vstávali jsme neochotně. Pak jsme ale posnídali vynikající chowmein (vegetariánské nudle - po dvou vaječných snídaních vítaná změna) a přecijen vyrazili na další úsek. Hned zkraje stoupala stezka prudce nahoru, do skalnatého srázu vysoko nad řekou, který zespodu vyhlížel místy skoro kolmě. Naštěstí byly chodníky v této části hor skvěle udržovány – jednalo se o jediné přístupové cesty k obydlím. Následoval jak jinak než sestup zpět k řece. Zde již začínala subtropická džungle, o níž píší všichni cestovatelé. V tomto ročním období se ale od předešlých partií tolik nelišila – jen malinko hustší vegetací a vyšším výskytem pijavic.  Počasí se vybralo (odpoledne 16°C) a postup nebyl tak obtížný jako včera. Zleva  do údolí stékalo množství potoků, z nichž se dala nabrat voda. Párkrát jsme museli setřást pijavici z bot. Po cestě jsme potkali vrásčitého chlapíka s puškou, který nás kupodivu ke zdolání sedla povzbudil (dokonce anglicky). A tak jsme pokračovali dál, dokud jsme nenarazili na dalšího bělocha v protisměru. Míra, který šel vpředu, s ním prohodil několik úvodních vět anglicky, načež se chlapík zeptal „where are you from?“ Když uslyšel Czech Republic, zazubil se „Já jsem si to myslel.“ Takže krajan!

Prý došel až do Italian BC, kde se ale (nečekaně) ocitl úplně sám a další postup mu vzhledem ke špatnému počasí přišel příliš riskantní. Tak snědl většinu zásob a otočil to. Ale dozvěděli jsme se potěšující novinku, že den cesty před námi jde ještě pár Francouzů, kteří se určitě chtějí o sedlo pokusit. Jak jsme tak klábosili, začal být náš krajan poněkud nalomený. Prý jestli tomu nedat ještě jeden pokus. A protože v pěti by se nám zasněžené sedlo prošlapávalo lépe, prozradili jsme mu, že máme ssebou nadbytek jídla, o který se rádi rozdělíme. Tím jsme krajanovi rozhodování zjevně ztížili. V zoufalství nerozhodnosti se rozhodl pro hod korunou (nepálskou). A ta zavelela ústup. Co naplat. Takže jsme se rozloučili a trošičku smutní (v pěti mohla být zábava) šlapali dál. 

V Dovanu nás přivítal zvuk rádia, ženy pletoucí rohože, a muži pokuřující vsedě na zápraží. Jeden z mužů nás zavedl do dřevěné novostavby, kde se na zdi sušilo neuvěřitelné množství konopí (=místní plevel). Sotva jsme si stačili zout boty a už se otevírají dveře. A v nich stojí pátý člen naší expedice: Honza. Když jsme se později dozvěděli jeho životní krédo: „Life begins at the end of your comfort zone,“ pochopili jsme, proč jsme si od začátku tak rozuměli. 

DOVAN – ITALIAN BC (3 660m)

V šest hodin jsme se probudili do krásného jitra. Snídaně byla připravená na sedmou - přesně, jak jsme se domluvili. Skvělý timing. Za toto poslední ubytování na trase jsme zaplatili zatím rekordních 7000 NPR (cca 400Kč/os), ale nutno dodat, že v ceně byla opět započítána piva – asi jediný artikl v celém Nepálu dražší než u nás.
Vyrazili jsme nejprve prudce dolu k řece, přes ocelový most a po druhém břehu proti proudu řeky vzhůru. Cestička i tento den procházela džunglí a zprvu se chovala typicky: nahoru – dolu. Čas od času však nad stromy už vykoukly zasněžené hřebeny, takže sníh nahoře v sedle zřejmě opravdu nebyl jen planou pověstí. Po cca 3h jsme došli k útulnému tábořišti Sallagari, kde jsme dali obědovou pauzu. Nechali jsme Honzovi okoštovat něco z našich nepřeberných zásob proviantu (namátkou ořechovou směs, kustovnici, maďarskou klobásu). To se později ukázalo jako chyba. Nestačilo, že už s Milanem to od rána vypadalo bledě a náhlé střevní příhody ho zdržovaly na cestě. Zanedlouho začal blednout i Honza. V jednu chvíli mi povídá: „Mám nějaké křeče v žaludku.“ Odvětila jsem „nechceš nějaký prá...“ Nestačila jsem doříct a Honza už vrhnul celé obědové degustační menu vedle cestičky. Zbytek dne byli oba muži ohledně jídla dost zdrženliví. 

Do Italského kempu nám to navzdory zažívacím útrapám trvalo 7h, přičemž jsme překonali minimálně 1100 metrů převýšení. BC nás překvapilo svým rozsáhlým zázemím – funkční toalety, otevřené kamenné kuchyňky, upravené travnaté plácky, ale hlavně – parádní výhledy na okolní svahy. Jediný, koho jsme v kempu potkali, byl avizovaný pár Francouzů, kteří před námi měli den náskok. A protože jsme stejně jako oni plánovali v tomto klidném místě zůstat dvě noci, strávili jsme společně jen jediný večer. Druhý den vyrazili Francouzi za svítání, když my jsme měli ještě půlnoc.

AKLIMATIZAČNÍ VÝLET V BC (10.den v Nepálu)

Když jsme se vyspali do růžova, slunce sice ještě nedosáhlo na naše stany, ale zato už osvětlovalo horské štíty kolem dokola (teplota ve stínu zatím 4 °C). Nad námi se do závratné výšky tyčila západní stěna Dhaulagiri, kde se psaly dějiny československého horolezectví. Divili jsme se smělosti čs-italských expedic, které tu v 80.let udělaly několik nepřekonatelných prvovýstupů. 

Naším hlavním záměrem bylo podniknout aklimatizační vycházku do okolních svahů, přičemž jsme  se potřebovali dostat minimálně do výšky 4000m. Po jihozápadní straně masivu Dhaulagiri jsme  stoupali nejprve po trávě, následně po suti a nakonec částečně po sněhu až do míst, kde už sníh tvořil souvislou pokrývku. Ve výšce 4100m jsme strávili cca hodinku. Pak se vrátili ke stanům a zbytek dne pohříchu prozevlili. K večeři jsme si dopřáli vzpomínku na domovinu – těstoviny s mákem, ke kterým jsme přizvali Honzu. Skoro ho to dohnalo k slzám (štěstí :-)).

ITALIAN BC – JAPANESE BC (cca 4100m)

Dnes jsme zdolali úsek, který v nás od samého začátku budil respekt. Za Italským kempem se totiž údolí zúžilo do úzké soutěsky, z jejíž svahů se rády sypou kamenné laviny. Vyrazili jsme proto již v 6:00, abychom úsek prošli ještě příchodem slunce (kameny se uvolňují hlavně z ohřátých svahů). Svítalo, byly 2 °C a jasná obloha. Čelovky už jsme nepotřebovali.

Nad kempem procházela stezka kolem jednoduchého místního hřbitova, po travnaté stráni až k okraji ledem vymletého žlabu. Tam zmizela a nepatrně se ukazovala zase až v dálce před námi na druhém břehu řeky. Po suťovém srázu jsme se tedy sesoukali až na ledový splaz pokrytý sutí, který jsme přetraverzovali. Tím jsme se dostali do míst, kde řeka v terénu vymlela hluboký zářez. Brodit se nám nechtělo a i GPS souřadnice, nahrané 3 roky zpátky jedním Slovákem, indikovaly, že bychom měli pokračovat po levém břehu proti proudu a řeku přejít až někde výš. Jenže tímto způsobem jsme se dvakrát dostali do slepé uličky a museli se vracet.  Nakonec jsme se rozhodli pro brodění hned na začátku soutěsky, v nejširším a nejmělčím místě říčního zářezu. Naštěstí pro nás řeka neměla touto dobou tolik vody jako na podzim. I tak její teplota těsně nad bodem mrazu nedělala z brodění zrovna příjemný zážitek (jen tak na okraj, to, že zážitek není pozitivní nemusí vadit, hlavně když je intenzivní ;-). Cca 80 m po proudu od místa brodu mizela kalná voda v černé díře pod ledovým splazem. Popošli jsme kousek po pravém břehu a nad sebou viděli okraj travnaté stráně s cestičkou. Bylo potřeba vyškrábat se po suťovém boku říčního zářezu nahoru. Slovo vyškrábat je přiléhavé, protože svah měl v těchto místech 45° a absolvovala jsem ho po čtyřech. Chudák Lucka se v půlce zasekla a kdyby jí Míra nepřišel na pomoc s batohem, asi by tam byla doteď. 

Po ranní anabázi v soutěsce jsme mohli za odměnu projít po pěšince až do Švýcarského BC, kde jsme však našli jen jeden rozbořený domek a kus igelitu. Dál už pěšinka nepokračovala. Jen sporadicky se objevil její náznak mezi kameny nebo dokonce kamenný mužík (bohužel většinou v místech, kde nám moc nepomohl). Přecházeli jsme nekonečná suťová pole a stále jsme se drželi na pravém břehu řeky. Místy na suti ležely asi 2cm sněhu.  Slunce sem dosáhlo teprve kolem desáté. Jak se začalo oteplovat, přihlásily se o slovo obávané rolling stones. Naštěstí jsme je vždy zaslechli včas. V 11:15 jsme stanuli pod čelem špinavého ledovce, vysokým jako čtyřpatrový činžák. O tom, že bychom jej obešli zleva, jak naznačovaly naše slovenské souřadnice, nemohla být řeč. Proto nezbývalo, než opět zout boty a řeku přebrodit. Potom jsme konečně začali nastoupávat potřebné metry. Nad čelem ledovce se opět objevili mužíci. Měli jsme napůl vyhráno.  Po další hodině postupu po suti, pod kterou byl ledovec pohřben, jsme konečně narazili na indicie, že Japonský BC je nedaleko – tj. kus modrého igelitu, nějaký červený odpadek, ale hlavně kaluž čisté vody, o níž jsme byli informováni nosiči v Dovanu. Cesta z Italského BC nám zabrala dlouhých 6 ½ hodiny. Kolem poledního se bohužel začalo kazit počasí, což (jak jsme si potvrdili v následujících dnech) byl zdejší zažitý vzorec.  Už když jsme nabírali vodu, padaly drobné krupky. Sotva jsme o chvíli později stihli postavit stany a přihnala se taková menší odpolední bouřka. Bezva. Když jsem posléze ležela nečinně ve stanu a poslouchala krupobití, došlo, mi, že naše himalájské dobrodružství začalo teprve dnes. Doposud trek připomínal nedělní výlet do Brd, ale ode dneška jsme se při  postupu mohli řídit jen instinktem a kusými informacemi, které jsme vyčetli z cestopisů. 

Z JAPONSKÉHO BC DO DHAULAGIRI BC (cca 4 600m)

Odchod jsme domluvili na 7:00, ale podařilo se nám vyrazit až o půl osmé. Teploměr ukazoval – 1 °C. Krátce nato jsme se potkali se sluncem. Nasadili jsme brýle a sundali bundy. Dnešní etapa sestávala celá z chůze po členitém, sutí pokrytém ledovci, z kličkování mezi malými jezírky a obcházení trhlin. Jen aby bylo úplně jasno: žádná stezka. Ocitli jsme se sami v království ledu a kamení. 

Poté, co se údolí stočilo k východu, vykoukl v dálce před námi dominantní masiv vrcholů Tukuche. Pohled na něj nás provázel po celou dobu pochodu. K tomu se přidaly pohledy na jih na DI, a na západ na DII a DIII. Oteplilo se až na +20 °C. Když jsme se tak opájeli výhledy a naší jedinou starostí bylo nespálit si obličej, nic nám nechybělo ke štěstí. 

Kolem půl druhé jsme se utábořili uprostřed hromad kamení a odpadků na několika rovných pláccích, které by měly být součástí Dhaulagiri BC. Na protisvahu se sesouval do údolí famózní ledopád. O něco výše nad námi se po levé straně nacházel svah, z nějž v roce 2014 vyjela osudná lavina, která pohřbila několik členů slovenské expedice. Ti nešťastníci tehdy stanovali do 100 m od nás. Prozatím svah nevyhlížel nijak nebezpečně. Zato na opačné straně údolí padaly laviny neustále. Čas od času jsme zaslechli burácení a očima úzkostlivě hledali směr, odkud přicházelo. Jedno zahřmění ale nepatřilo k lavině, nýbrž k přicházející bouřce. Tak jako každý den i toto odpoledne se zkazilo počasí. Kolem třetí se ještě dalo být venku a kluci vyrazili na malou obhlídku okolí. Mně bolela hlava a raději jsem zůstala ležet. Ale ve čtyři už byli ve stanech zalezlí všichni, protože bouřka ssebou tentokrát přinesla i vydatné sněžení.

Vločky se sypaly z oblohy, jako by někdo v oblacích roztrhl peřinu. Tímto způsobem každou hodinu přisněžilo asi 5cm.
Zmocnil se nás strach. Každou půlhodinu jsme sklepávali vrstvu čerstvého sněhu ze stěn stanu a odklízeli spadaný sníh z okolí. Přitom jsme z hlavy nemohli dostat myšlenky na říjen 2014. Setmělo se a laviny na protisvahu padaly ještě častěji než předtím. Nějakým zázrakem se mi po čase podařilo usnout, ale kolem půlnoci  mě probudila hlasitá rána. Následovalo burácení laviny, které jako by přicházelo z těsné blízkosti. Byla jsem k smrti vyděšená. Když na náš stan najednou dopadl poprašek sněhu, myslela jsem, že je s námi ámen. Úplně ztuhlá hrůzou jsem vážně očekávala, kdy nás zavalí sníh.. což se naštěstí nestalo. Všichni jsme vykoukli ze stanů, ale kolem byla jen tichá noc. Už nesněžilo. Vypadalo to, že se nad námi počasí nakonec slitovalo. 

DHAULAGIRI BC – FRENCH PASS (5 360) – HIDDEN VALLEY (cca 5100m)

V pět ráno jsme vykoukli ze stanu – kolem nás ležela vrstva sněhu vysoká 20cm. Oddechli jsme si. Kdyby nasněžilo více než půl metru, nejspíš bychom to museli otočit. Takhle jsme se rozhodli, že dáme sedlu šanci. Na nebi svítily hvězdy a teploměr ukazoval -12°C. V 6:15 jsme opustili tábor. Údolí před námi tonulo ve stínu, ale vrcholek majestátní Dhaulagiri už osvětlovalo slunce. Pomalu a klopýtavě jsme postupovali zasněženým terénem vpřed. Neobešlo se to bez mnohých slepých zacházek. Postup ztěžovala i nadmořská výška. O půl deváté nás dostihlo slunce. Rázem se z -8°C stalo +7°C. A hned jsme měli lepší náladu. Omračovaly nás divukrásné pohledy na osmitisícovou krásku za námi, ale i lesknoucí se kužel Tuchuche West a ledopád pod ním.

Zasněžené sedlo, kam jsem se potřebovali dostat, však zůstávalo stále zoufale daleko před námi. Jak čas plynul, vzadu v údolí se opět začala kupit oblačnost. Museli jsme přidat do kroku, což se s přibývající nadmořskou výškou stávalo těžší a těžší. Nejhůř na tom byla Lucka, pro níž byl tento trek zřejmě první zkušeností se zimní podmínkou v horách. Naštěstí jsme trefili dlouhý hřebínek, po němž se dalo středem údolí snadno přiblížit až k úpatí finálního stoupání do sedla. Posledních cca 200 výškových metrů nás stálo hodně sil. Postupovali jsme jako udýchaní slimáci. Poledne již minulo a mraky se začínaly nasouvat nad sedlo.

Konečně v 13h jsme stanuli na nejvyšším bodu tohoto treku – v 5 360m vysokém French Passu- Otevřely se před námi nové úchvatné výhledy do Hidden Valley. Sedlo označovalo několik kamenných mohylek. Během fotografování nás bičoval krutý vichr. Nezdrželi jsme se déle, než si význam zastávky vyžadoval, a zamířili do „Skrytého údolí“ pod námi. Naším cílem byla řada objektů až úplně vzadu na dně údolí – s největší pravděpodobností šlo o kemp. Jenže dobrodružství toho dne ještě nekončilo. Jakmile jsme sklesali prvních pár metrů, došlo nám, že stojíme přímo na  lavinovém svahu – dobrý půlmetr čerstvě navátého sněhu, který se ještě nemohl spojit z podkladem,  z něj dělaly učebnicový lavinový terén.
Otázka zněla, kudy jinudy dolu? Po asi čtvrthodině nejistého přešlapování naštěstí kluky napadla varianta obejití svahu zleva, kde naopak vítr sníh vyfoukal až na kameny. Velice pomalým tempem a s Luckou polomrtvou únavou se v 15:15 konečně doplazili k našim objektům – šlo o řadu stanů, postavených pro účely nějaké chystané expedice. V táboře jsme potkali zatím pouze dva nepálské průvodce, kteří nám dovolili, abychom v jednom ze stanů přespali. 

HIDDEN VALLEY – ALU BARI (cca 3700m) - 14.den v Nepálu

Ačkoliv nás útočiště v modrém stanu solidně chránilo před větrem, kruté zimě jsme se nevyhnuli. Po soumraku klesala teplota rapidně dolu a jakékoliv zbytky vody v ešusu nebo lahvích okamžitě zamrzaly. V šest ráno jsme měli ve stanu -8°C. Nikomu se nechtělo ze spacáku. Potýkali jsme se totiž nejenom s chladem, ale i s následky včerejšího přechodu. Většina z nás měla spálený obličej, Milana pořád trochu pobolívala hlava a mně se zase ozvaly opary :-((. 

Teprve s příchodem slunce v 7:00 začalo být v našem stanu rušno. Jakmile první paprsky dopadly  na stanovou plachtu, ze střechy začal kapat roztátý sníh přímo na naše spacáky. Vzduch uvnitř se brzy ohřál na +14°C. 

V Hidden Valley vládl ráno ledový klid a nad zimní krajinou se klenula neuvěřitelně modrá a jasná obloha. Nepálští průvodci nám poradili, kudy máme jít k dalšímu ze sedel, které bude nutné přejít, a také nám prozradili, že brzy ráno přes něj přešla jakási dvojice. To musel být onen Francouzský pár alpinistů, které jsme potkali před tím v Italian BC. Chvíli jsme sice v širokém údolí tápali, ale brzy jsme narazili na jejich stopy, které nás bezpečně dovedly až do Dhampus Passu (5 244m). Ze sedla se naskytl nový úžasný pohled – tentokrát na masiv Annapuren naproti přes nejhlubší údolí světa – údolí Kali Gandaki. 

Po kohačce a obligátním fotografování jsme pokračovali dál. Nadále jsme sledovali stopy Francouzů, které traverzovaly svah ve výšce cca 4900m. Čekali jsme, že za nejbližším ramenem se cesta pustí strmě dolu, ale k našemu překvapení jsme na horizontu uviděli další traverz zasněženým svahem před námi. A tak se opakovalo ještě mnohokrát. Kolem poledního se tradičně zhoršilo počasí. Vítr, který nás provázel celý den, ještě zesílil. V místech, kde mapa varovala před možností výskytu „bílé tmy,“ jsme se střetli se skupinou nosičů v protisměru. Pod těžkým nákladem, který mohl představovat až polovinu jejich váhy, viditelně klopýtali. Drsnej džob. 

Traverz nám připadal nekonečný. Až po šesti hodinách jsme konečně stanuli na hřebenu, za nimž začínalo údolí bez sněhu. Podél ukazatele s nápisem „Marpha“ jsme to vzali doprava dolu, točitou pěšinkou v suti až do travnatých partií, kde leželo tábořiště Alu Bari (cca 3 900m). Žluté stany expedice, k níž patřili všichni ti průvodci a nosiči, co jsme od Hidden Valley potkali, na sebe upozorňovaly už zdálky.

Jak jsme se později dozvěděli, šlo o britskou vědeckou expedici, jejímž cílem bylo zkoumat vliv nadmořské výšky na srdeční tep či co. Někomu se evidentně podařilo získat parádní grant. V Alu Bari jsme se mimo jiné také znovu shledali s Francouzi. Sněhová bouře, která nás chytla v Dhaulagiri BC, je zastihla mezi sedly. Z opatrnosti se proto rozhodli zůstat v Hidden Valley o den déle, čímž jsme je dohnali. 

Po dnešní etapě jsme se cítili tak vyčerpaní, že na nějaké společenské aktivity jsme toho večera neměli ani pomyšlení. Slunce v 5000 dokonalo svou zkázu. Opuchlí a bez energie jsme se brzy svalili do stanů.

ALU BARI – MARPHA (15. den v Nepálu)

Byla učiněna dvě rozhodnutí. Za prvé – ve dvou týdnech, které nám zbývají z dovolené, se ještě pokusíme o zdolání vyhlášeného treku kolem Annapurny. Za druhé – Honza do toho jde s námi (ukázalo se, že mu pobyt v Nepálu končí pouze o den dříve než nám).

Nejprve jsme se ráno dostatečně dlouho váleli u stanů a po delší době si vychutnávali teplé počasí i božské výhledy na masiv Annapuren. O desáté jsme zahájili zdlouhavý sestup 1000 výškových metrů do Marphy (2700m), kde jsme se oficiálně napojili na okruh kolem Annapuren. A všechno se rázem změnilo – krajina, počasí, množství turistů a pochopitelně také ceny. 

Dny strávené na nejpopulárnějším treku v celém Nepálu nás přesvědčily o tom, že divoká romantika Himalájí začíná být nedostatkovým zbožím. S nostalgií jsme vzpomínali na chvíle pod Dhalagiri a utvrdili se v přesvědčení, že tento  trek byl skutečně vrcholem našeho pobytu. 

Třetí cesta na Kavkaz: Svanetie a její výzvy (21.6. - 6.7. 2013)

Něco o této výpravě
Tři cestovatelé, kteří mají slabost pro hory a spojuje je touha odstřihnout se na pár dní od vymožeností civilizace: ve složení Míra, David a já jsme se na přelomu června a července 2013 vypravili do magické Svanetie, o níž se říká, že je nejkrásnější částí Gruzie. Trasa nebyla dopředu pevně naplánovaná, což nám umožnilo improvizovat na základě podnětů zvenčí. A tato pružnost se nám, myslím, vyplatila.. Následují mé zápisky z cest.
Den první: příjezd

Podle mě je na cestování letadlem něco zhýralého: v jednu chvíli se vzneseš z unaveného pražského letiště a za tři a půl hodiny už přistáváš o stovky kilometrů východněji, kde jsou nápisy vyvedeny nesrozumitelnými klikyháky, lidé tu mají veliké černé oči a ženy chodí zásadně v botách na deseticentimetrovém podpatku. V Tbilisi ve 4:00 ráno nás vítá příjemných 18 °C. Narychlo oprašuji ruštinu, bereme taxík a ten s námi uhání hlava nehlava přes celé město, abychom stihli přímou maršrtutku do Mestie (1 400 mnm), odjíždějící v 5:00. Celou cestu řidič brblá něco o tom, že je to "óčeň" daleko, a když dochází na placení, nechce se s předem domluvenými 30 GEL (lari) spokojit. My však na ceně trváme, a tak mu nezbývá, než vzít penězi za vděk a (s hlasitým nadáváním) odjet.

Na nevzhledném betonovém parkovišti postává pár lidí, ale maršrutka doráží až později - k našemu překvapení již skoro plná. Tři místa se naštěstí ještě najdou, ale batohy cestují na střeše spolu s mnoha dalšími kuriózními zavazadly (namátkou pytel plný barevných hadrů, hifi-věž). Čeká nás 9 hodin trmácení zcela obsazeným vozidlem. Od smrti ukodrcáním nás zachrání pouze přestávka na snídani a posléze i na oběd v místním "motorestu." Jsem nevyspalá a rozbolavělá, ale když se přiblížíme do hor a znovu vidím ty příkré svahy, malebné vísky a zasněžené štíty, pookřeju. V Mestii v central parku panuje klid a příjemný stín, jen několik lidí se nám marně snaží vnutit taxík nebo ubytování. U místní benzínky kupujeme palivo do vařiče a razíme rovnou do hor, nadejít si kus cesty do sedla Guli, které má být naším rozehřívacím výstupem. Po cca třech hodinách u potůčku na fleku, který nazývám "alpskou vyhlídkou," táboříme.

Den druhý: přechod sedla Guli (2954m)

Jak se dalo čekat, po zaslouženém spánku se ze spacáků vyhrabeme až o osmé. Než se nasnídáme a sbalíme, je deset. Doženou nás krávy a tři místní „kovbojové,“ co je předešlého večera zaháněli dolů do údolí. Jeden z nich je usměvavý, nesměle působící mladík a druzí dva takoví zdejší strejdové v zajetých mikinách a holinkách. Krátce poté, co vyrazíme, se s nimi znovu potkáváme ve svahu. Nabízejí nám „stakan vody“ a potutelně se přitom šklebí. Očekávám tedy čaču nebo nějaký jiný místní nářez, ale jsem překvapená, protože z oprýskané konvice nám horalé nalévají skutečně „jen“ pramenitou vodu s výraznou minerální příchutí.

 Zakrátko přichází další nabídka, která se neodmítá – mohu se i spolu s těžkou sumkou svézt kousek cesty na koni. Zocelena z předchozích výprav na Kavkaz se odhodlaně deru do podomácku spíchnutého sedla, jednou rukou držím jeho lem, druhou vzadu přidržuji batoh a jsem v sedmém nebi. Jenom shrbeného koníka je mi líto – koně tady evidentně nechovají pro zábavu, ale pro těžkou práci a přenos nákladů. Projížďka netrvá dlouho, přesto za ni z vděčnosti věnuji strejdovi plechovku Gambáče, kterou jsem předtím vyfasovala v letadle ČSA (a tím se jí elegantně zbavím :-).

Další úsek cesty do posledního puntíku připomíná všechny mé předešlé zážitky z hor: hlava skloněná, kolena se podlamují pod těžkou bagáží a já s hůlkami jako čtvernožec lezu krok sun krok ukrutným travnatým svahem vzhůru. Stezku jsme totiž, jako obvykle, ztratili. Počasí nám přeje – mráčky střídavě zakrývají pálivé slunce. Vytahuji krém s ochranným faktorem 20, přičemž sebevědomě prohlašuji, že ruce a nohy mazat netřeba. Tohoto rozhodnutí budu večer litovat!

Sedlo Guli je oblé, zelené a roztahuje do značné šíře. Po lehkém obědě padá volba na zdolání přilehlého vrcholku (snad Guli?), odkud doufáme konečně spatřit zdejší horolezeckou výzvu – dva charakteristické špičáky severní a jižní Ušby. Leč slavná Ušba zůstává našim zrakům skryta za hradbou bílých oblak. Čekání na rozjasnění nakonec vzdáváme a spouštíme se cestou necestou dolu. Sestup není ani tak náročný terénem, jako spíš délkou. Po čase se mi, navzdory hůlkám, rozklepou stehna. Klesání se zdá být nekonečné. Naprosto nezvládáme dodržet časový plán a do vesnice Mazeri (1600mnm), dorážíme až po osmé. Sotva už pletu nohama a zrovna tak David, který si s sebou hůlky vůbec nevzal.

Kempíme za vesnicí na spaseném travnatém plácku obklopeném voňavými, žlutě rozkvetlými keři a la rododendron, takže to tu vypadá, jak v Průhonickém parku. Řeka Dolora blízko, večeře za tmy. Zalamujeme ve 22h.

Den třetí: první pokus o ledovec Ušba

Ráno plánujeme vyrazit „nalehko“ proti proudu svižné řeky Dolory k ušbínskému ledovci, na němž bychom si rádi vyzkoušeli všechno vybavení, které jsme si přivezli z Čech - mačky, cepíny, lano, sedáky atd. Avšak navzdory budíku poslušně zvonícímu od 7h, se z tábora vypytlíkujeme zase až kolem desáté. Tušíme, že to může ohrozit zdar dnešního výletu. A čekají nás i další problémy.

Hned zkraje nenacházíme most, který je v mapě vyznačen (brodění nepřipadá v úvahu), a tak se s Mírou rozhodujeme zkusit to po levém břehu řeky. Ne tak David. Nenásleduje nás a teprve když už jsme relativně vysoko nad ním, gestikuluje a mává, ať jdeme zpět. To už i ze své pozice vidíme hledaný most – dobrý půlkilák po proudu. Dojít k němu by znamenalo nepříjemné vracení se kamenným polem. Proto pokračujeme s Mírou dál a David jde svou cestou. Doufáme, že se zase potkáme u následujícího mostu a netušíme, jakou jsme právě udělali chybu!

Ačkoliv zprvu na balvanitém břehu nacházíme kamenné mužíky (a dokonce i nápis Украи́на), žádná znatelná stezka naším směrem nevede. Zakrátko se už prodíráme místní bujnou vegetací, která sestává ze střídajících se pásů smrčiny a listnatých vlhkých roklí, proložených kamennými poli. Milovníci divočiny jásají. Vidíme také charakteristické bolševníky, přelézáme padlé kmeny a bojujeme s křovisky. Na konci těchto strastí nás čeká přítok řeky Dolory, který je tak silný, že se nechce nechat přebrodit. Nezbývá, než se vydat proti jeho proudu a zkusit štěstí výše. Přítok je řekou, vytékající z ledovce Ušba a poté se vrhající střemhlav ze skály mocným vodopádem do údolí. Je to úchvatný pohled, nás však především trápí otázka, jak a kde silný proud překonat a napojit se tak na značenou stezku na druhém břehu. Tam nás již očekává David, který se naší bezmocí očividně baví.

Poté, co konečně v jednom místě, kde se řeka dělí na tři ramena, přebrodíme (za cenu namočených kalhot), David na nás sešle svůj spravedlivý hněv. Když nám nejprve vynadá do kreténů, které by měli zavřít do ústavu pro choromyslné, smějeme se, protože jsme něco takového čekali. Jenže když se svým soptěním nechce přestat, už nás to docela štve a zbytek dne tak uplyne v napjaté atmosféře. Na ledovec vzhledem k pokročilé odpolední hodině není pomyšlení, a proto se vracíme zpět do tábora. Domluvíme se, že další den dáme ledovci druhou šanci.

Den čtvrtý: pod Ušbu

Ráno deštivo, mlhavo. Naštěstí máme z předešlého dne vše sbaleno do dvou batohů, a tak vyrážíme již před osmou. Rychle zdoláváme první úsek podél Dolory, tentokrát po slušné cestě po jejím pravém břehu, až k druhému mostu.

Potkáváme pohraničníky, kteří se nás ptají na propustku. Ale ježto se nechystáme atakovat vrchol ani přibližovat hranici s Ruskem, propustku nepotřebujeme. Následuje úsek proti proudu ledovcové řeky až k vodopádům. Tady začíná nejdrsnější část výstupu – pěšinka tu obchází vodopády a škrábe se přímo proti vrstevnici. Naštěstí se v mezidobí protrhají mraky a vyčasí se. Střídáme batohy i hůlky podle principu: „kdo nese batoh, má nárok na hůlky.“

Konečně staneme na plošině nad vodopády. Otevírá se tu pohled na plato a prstenec hor kolem. Ušbu zatím, jako obvykle, halí mraky. Konec červenobíle značené cesty představuje veliký balvan, na němž je připevněna kovová destička s citátem jakéhosi ruského poeta. Také je tu k vidění výstavka historických cepínů, „erární“ ledovcový šroub a kotvy.

Čelo ledovce (2 700 mnm) se nachází ještě pěkných pár minut chůze plochým údolím řídce porostlým zakrslými stromy. Zajímavý, ale nikoliv nečekaný, jev – oproti stavu zanesenému v mapě ledovec o dobrý půlkilometr ustoupil. Musím přiznat, že pohled na jeho čelo je pro nás zklamáním. Více než majestátní blok zmrzlé vody totiž připomíná obyčejné suťovisko. Kameny jej docela zakrývají. Na zkoušení zajištěné chůze po ledu můžeme zapomenout. Dál pokračujeme tak, že doslova přeskakujeme z kamene na kámen. Asi po jednom kilometru nesmírně namáhavého postupu to otáčíme. Satisfakcí jsou pro nás čarokrásné výhledy na ledové masy visící z okolních svahů, jakož i na oba zuby Ušby, které se konečně uráčily odhalit, abychom se mohli dosytnosti pokochat pohledem. Před zahájením klesání ještě kluci stihnou nahlédnout přes kraj skály, odkud se dolů vrhá hlavní vodopád, a pak už jen návrat.

K večeři je třeba poznamenat, že jsem se naučila zapalovat náš benzínový vařič metodou pokus-omyl. Abych si byla jistá, že plamen vzejde, pootočila jsem ventil o něco víc, než zdrávo. Následovala vatra, jak na čarodějnice. Bohužel se do ní maličko připletly i moje vlasy - bylo to trochu jako z té písničky „Měla vlasy samou loknu.“ Mně zbyly oči pro pláč a kluci? Chechtali se jak pominutí, hyeny.

Den pátý: rest day v Mestii

Žádný spěch. Ráno svítí sluníčko – v klidu sbalíme všechny krámy a poté pohodlnou širokou cestou pomalu sklesáme na hlavní silnici. Na křižovatce stojí autobusová zastávka, kde shazujeme bágly a doufáme, že stopnem někoho, kdo nás lacino hodí do 18km vzdálené Mestie. Ani ne za 5 min přijíždí červená maršrutka. Mávneme a ejhle – 3 místa se ve vozidle plném gruzínských teenagerů ještě najdou. Obrovské plus je, že se vezeme zadara (všude jsme byli varováni, jak je tu přeprava drahá), mínus zase spočívá v tom, že nás řidič vysadí již 2km před cílem navzdory faktu, že maršrutka jede až do Mestie a dokonce nás zakrátko míjí. Řidič na nás při tom laškovně zatroubí. Divíme se, ale stejně jsme rádi, že jsme ušetřili. Za úporného vedra dotáhneme kletry až do města. V central parku zmoženě klesneme na lavičky. Ani se nestačíme rozkoukat a už slyšíme povědomé „čau, vy vypadáte na Čechy!“ Nad námi dva urostlí kluci, podle výbavy evidentně lezci. Jeden z nich se jmenuje Víťa a rozšafně nás uvede do kontextu jejich výpravy. Prý jsou tu celkem 4 horolezci z Jablonecka, co se v průběhu 3 týdnů ve Svanetii neúspěšně pokusili o 3 vrcholy: Ušbu, Tetnuldi a Lajlu. První dva pokusy zmařilo počasí, třetí zase nemoc. Právě kvůli angíně se druhý z lezců – Vojta – omluvil a odebral se na noclehárnu.

Zato Víťa se nás ujal a postupně nám ukázal nejen vynikající bufet, kde čepují místní pivo Kazbegi za 2 lari a pečou kupdari (chleba plněný masem) za 3 lari, ale i levný a příjemný guesthouse. To se ví, že jsme v obou podnicích nakonec skončili. Mezitím se k nám přidali i Víťovi kumpáni Radim s Tomášem a my jsme od nich získali mnoho cenných informací. Především dva náměty na treky – pod Tetnuldi a k Lajle, dominantě vedlejšího, jižního hřebenu.

David svých X piv (nebyl si posléze schopen vzpomenout, kolik jich měl) zrovna neustál, v půli večera se prostě zvedl ze stolu a beze slov zmizel. Ráno jsme ho našli spokojeně spícího ve vedlejším pokoji v našem guesthousu.

Den šestý

Další den nás budík nekompromisně budí už v šest hodin. Na několik následujících dní je příznivá předpověď počasí, a tak se na doporučení Jablonečáků chceme pokusit o vrchol Tetnuldi (4 858m).

Předsevzetí vyrazit v sedm hodin se nám nedaří 

splnit pouze o půl hodiny (což vzhledem k Davidovu stavu považujeme za úspěch). Správce guest housu je velmi ochotný a jde nás vyprovodit až k odbočce na vesničku Žabeši. Při loučení nám klade na srdce, ať hlavně neztratíme značku. Jenže varování málo platné. Cesta razí úbočím kopce plynule vzhůru až do chvíle, kdy vyústí do pozoruhodného komplexu rozpadajících se staveb. Vypadá jako ruina jakéhosi výstředního sídla nad městem, s výhledem na mestijské letiště a s vlastním heliportem. Chvíli si místo zvědavě prohlížíme, zatímco nám pomalu a jistě dochází, že dál cesta nevede. Značku nikdo z nás nevidí. Po trpkých zkušenostech předešlých dní raději obracíme a vracíme se hledat značku níže. To se naštěstí brzy podaří, zahýbáme prudce nahoru a drápeme se nějaký čas do velmi strmého kopce. Při tom se občas naskytne pohled na impozantní Ušbu. Následuje pohodový úsek po rovinatých loukách, když vtom se pod námi otevírá dlouhé široké údolí poseté vesničkami, z nichž ta poslední je Žabeši, kam máme namířeno. Plechové střechy domků poslepovaných z kamení, suti a betonu odrážejí palčivé polední slunce a světélkují jako flitry. Mezi nimi vykukují charakteristické špice svanských obranných věží.

Při sestupu spasenými svahy nás ubíjí panující vedro.Kolem dvanácté konečně kotvíme v osadě, jíž mylně považujeme za Žabeši (přání otcem myšlenky). Ptáme se po nějakém místním obchůdku, v němž bychom mohli koupit něco chlazeného k pití (preference v naší skupině se značně různí). Na místo marketu nás však čeká pozvání na oběd k místním a také zjištění, že do Žabeši je to ještě kus chůze. Místní nás zavedou do kuriózně zařízené světnice, kde vedle poctivého dřevěného stolu, proseděných gaučů a kamen stojí moderní lednice s mrazákem a v rohu obligátní televizor. Jsme poctěni domácím chlebem a sýrem, rajčaty s okurkou, borůvkovým džemem, chalvou, osvěžující pramenitou vodou – a ovšem také zdejší pálenkou, a to rovnou několika druhy. Vedle čači je to jablkovce a ještě jeden mně neznámý šnaps.  Nechceme se nechat zahanbit, tak Míra vytahuje naše zásoby slivovice. Mezitím se u našeho stolu sejdou celkem čtyři Gruzínci. Ohromují mě, jak zvládají plynně hovořit třemi jazyky – vedle gruzínštiny ještě svansky a rusky. Snažíme se s hostiteli

dorozumět naší chatrnou ruštinou, seč to jde, avšak názory na aktuální politickou situaci si takto dokážeme vyměnit jen v hrubých obrysech :-o). Je nám nabídnuta ještě vynikající káva, kterou sympatická paní domácí umele přímo před námi a kvůli vaření vody dokonce rozdělá oheň v kamnech. Je to nejlepší turek, jakého jsem kdy ochutnala.

Jenže čas kvapí a nás čeká ještě nějakých 1000m převýšení. Vyrážíme vstříc malému peklu, o němž zatím nemáme potuchy. Zprvu se držíme značené stezky, ale jak to tak bývá, značka se brzy vypaří. Dál jdeme intuitivně. Naše intuice nás však stáčí příliš doleva, a tak brzy zapadneme v roklinách kolem potůčků, stékajících do údolí. Po několika hodinách bloudění a stoupání s těžkými batohy do prudkého svahu se vynoříme pod hřebenem totálně porostlým rozkvetlými rododendrony. Míra se znaveně sesune mezi keře, přičemž na jejich adresu poznamená „zk**** sad.“ Naštěstí po hřebínku vede zpevněná cesta, po níž to z posledních sil dotáhenme až k domnělé odbočce pod Tetnuldi. Stavíme stan uprostřed pastviny, nějakých 2 500 mnm. V zapadajícím slunci za horizontem svítí zasněžená špička Tetnuldi, pod námi prstenec hor již tonoucích ve stínu. Slovy nepopsatelná nádhera.

Den sedmý – do base campu.

Ráno nás zdrží poučná roztržka. David na mapou vehementně tvrdí, že hledaná odbočka pod Tetnuldi se ze zpěvněné cesty odpojuje mnohem výš, než se zrovna nacházíme. Já jsem naproti tomu přesvědčená, že už dál stoupat nemáme. Protože David od svého úmyslu vést nás nahoru neustoupí, alespoň se s ním vsadím o večeři v Tbilisi.

Výsledek? Po mnoha zbytečně nastoupaných metrech konečně spatříme hledanou stezku – vine se po kopcích hluboko pod námi. I Davidovi už je jasné, že se spletl. Já mám tak sice večeři v kapse, ale ztracenou hodinu času nám nikdo nevrátí. Na správnou stezku se tentokrát spouštíme šikmo loukou, abychom si cestu trochu zkrátili. Po stezce pokračujeme až k rozměrnému suťovisku, nad nímž se hrozivě vypínají zubatá skaliska Tetnuldi. Mezi skalisky leží sněhové splazy. Jen díky fotoprůvodci, který jsme dostali od Jablonečáků, nacházíme sněhový pás, v němž začíná nástup do basu. Přístupová cesta, jakož i samotná hora, ve mně budí obrovský respekt.

Zhned zkraje potkáme 2 Ukrajince a posléze 5 Čechů, kteří mají vrchol již za sebou. Ani se nedivím – počasí totiž výstupům již několik dní přeje a horolezecké vybavení skupiny se s tím naším nedá srovnávat.  Češi nám sdělují, že při sestupu z vrcholu musíme počítat s rozbředlým sněhem a nejlépe prý je vyrazit už ve dvě ráno.

Dál stoupáme v mačkách a s cepínem. Krok sun krok. Sledujeme vyšlapané stopy ve sněhu, které nás dovedou do prvního sedýlka. Odtud o 90° doleva a sněhem po stopách opět strmě vzhůru. Nohy se místy nepříjemně boří do sněhu, který je pod palbou odpoledního slunce slušně rozbředlý. Najednou vyšlapaná cesta končí u paty skalisek a my nevíme, jak dál. Cesta přes skály vypadá na regulérní lezecký terén, do něhož se nám s těžkými batohy vůbec nechce. Nakonec ale nemáme na vybranou. Lezecký úsek je naštěstí lehčí, než jsme čekali, a podle kamenných mužíků poznáváme, že jdeme dobře. Dostat se do base campu je potom již jen otázkou minut. Po cestě plníme všechny lahve tající vodou stékající po skalách po našem levoboku. V campu nacházíme dvě pěkná rovná stanoviště obklopená hradbou z vyskládaných kamenů. Obě jsou pokrytá udusaným sněhem. V campu, který leží na kraji rozlehlého ledovce, stanujeme tuto noc sami.

Teplota v této nadmořské výšce rychle klesá a tak zbytek odpoledne prozevlujeme, Od 20h se, s vyhlídkou na brzké vstávání, pokoušíme o spánek. Budíka máme nastaveného na 2:00…

Den osmý – Tetnuldi

Když se budík poprvé ozve, ospale jej zaklapnu a

vleže vyčkávám, až za 5min bude zvonit znovu. To se ještě dvakrát opakuje. Ve stanu zatím žádná známka života. Jenže pomyšlení na náročný výstup, který máme před sebou, mi už nedá spát. Ve 2:15 otevírám stan a zjišťuji, že nebe je posypané hvězdami a měsíc působivě osvětluje celé ledovcové plato. Snídáme chleba s arašídovým máslem. Na čaj kašleme. Do Davidova batohu skládáme náhradní kusy oblečení,  2 lahve s celkem asi dvěma litry vody, opalovací krém, foťák aj. Na sebe věšíme sedáky, prsáky, karabiny, repky na prusík a na boty nasazujeme mačky. Vážeme se na lano, zapínáme čelovky a někdy mezi 3:30 a 3:45 vyrážíme. Míra vepředu, David s batohem uprostřed. Po zmrzlém sněhu se pochoduje snadno, neboříme se a sledujeme vyšlapanou stopu. Stopa je naším spolehlivým vodítkem, takže ani nemusíme nahlížet do nákresů a map, které máme sebou. Měsíc dává hodně světla, podmínky se zdají být ideální, přesto postupujeme vpřed jen pomalu.

Brzy začíná svítat. Náš úsek cesty se zatím schovává ve stínu, ale vrcholky okolních hor již září v ranním slunci. Ze zasněženého sedla ve výšce asi 4 300 mnm (na nákresu je zde zaznačen C 3), se naskýtá famózní pohled na scenérii ozářených vrcholů, jimž kraluje oblý vrchol Elbrusu. Nepopsatelná nádhera.

Nemůžeme si však dovolit otálet, proto valíme dál. Naše cesta zahýbá ostře doleva a dál postupuje přímo po hřbetu, který nás má postupně dovést až na samý vrchol.  Na hřbetu se povalují nebezpečné převěje a sníh místy přechází ve skaliska, které je třeba přelézt. Nalevo i napravo od našich kroků padá dolů ošklivě strmý sráz. Jdeme čím dál pomaleji. V poslední třetině výstupu se vykašleme na lano a jdeme každý sólo, pouze s těžkým turistickým cepínem, který jediný nás dělí od případného smrtelného sjezdu po srázu dolů (Míra si to ostatně při sestupu vyzkouší na vlastní kůži).

Při jednom zbrklém pohybu, když chci od Davida převzít štafetu nošení batohu, mi z otevřené kapsy bundy nešťastně vypadne Mírům digitální foťák. Pak už jen bezmocně sledujeme, jak se kvapem kutálí dolů. Tím bohužel přicházíme o většinu fotodokumentace L

Zbývá ještě asi 150 výškových metrů do cíle, když Míra najednou ztrácí rychlost. Záhy nám sdělí, že se mu motá hlava a že to dál raději nebude riskovat. Vzhledem ke slunečnému počasí se rozhodneme pokračovat dál jen v sestavě já-David. Míra na nás počká.

Jenže zdolání vrcholu nám zabere ještě celou další hodinu.

Pohyb v této nadmořské výšce nám dělá značné problémy. Poslední úsek je velmi prudký, takže cepín tu používáme nepřetržitě. Přibližně po každých deseti krocích si dopřávám krátkou pauzu. Dvě nenápadné, leč nebezpečné trhliny překračuji jen díky vidině cíle, který je již nadosah. Přeci to tady neotočím!

Po 10h konečně staneme na vrcholu. Vrcholovou partii tvoří zasněžená rovinka o velikosti cca 3 x 6 m. K jejím okrajům se neodvažujeme, zčásti jde o převěje. Výhled nám v mezidobí v poloviny zakryla kupovitá oblačnost, v níž mimo jiné zmizel Elbrus i Ušba. Jaká škoda. Víme, že jsme trochu na štíru s časem, takže zvládneme jen pár vrcholových fotek, rychlou svačinu a obracíme k sestupu. Vrásky nám začíná dělat černá hradba mraků, kterou vítr žene naším směrem a vzdálený zvuk hřmění. Sestup jde ještě pomaluji než výstup. Slunce již stačilo roztavit sníh na kaši, přesně, jak nás předešlého dne varovali čeští horolezci. Místy klesáme čelem ke svahu, cepín neustále zaseknutý (pokud to vůbec jde). Cestou dolů nabíráme prochladlého a hladového Míru, neboť jsme dobu, po kterou na nás měl čekat, ostudně podcenili.

Počasí se čím dál víc kazí – co chvíli nás spolkne mrak, z nějž se sypou kroupy. Je ve mně malá dušička. Těžké boty nacucané vodou v rozbředlém sněhu vůbec nedrží. Přála bych si být už dole, ale jiný způsob jak se tam dostat, než opatrně klást nohu za nohou nenáviděného sněhu, není.

Až kolem 15h se dostáváme na zasněženou pláň pod C3.
Cítím se slabá jako kotě, takže pokračujeme ještě pomaleji. I David má dost. Pouze Míra si vede dobře, v zasněženém terénu se pohybuje jistě a najde dokonce ještě i energii na blbiny.

Do BC dorážíme po dvanácti hodinách chůze, tj. asi o půl čtvrté. Počasí je tak mizerné, že zbytek dne strávíme uvnitř stanu tak, jak jsme: zpocení, unavení, ale spokojení.

Den devátý: návrat do Mestie

Budíme se brzy, ale v teple spacáků čekáme, až slunce rozmrazí naše ztuhlé boty a stan. Z tábora se vykopeme až po desáté. Sestup k suťovisku u paty hory jde překvapivě rychle. Potom známou cestou po vrstevnici až k místu, kde jsme předtím skryli pod kameny krámy, které jsme při výstupu mohli postrádat. Jenže běda nám! Moje a Mírova taška přitáhla v mezidobí nevítanou pozornost. Zloději si mezi našema věcma si vybrali a odnesli vše, co jim přišlo zajímavé: primárně jídlo, ale také Mírovy kalhoty, hrnek a kinofilmy v plastových krabičkách, které jsem měla nakoupené do zásoby. Nejsmutnější ztrátou byl jediný kinofilm, který byl již vyfocený. Tím pádem jsme v krátké době přišli o všechny fotky z první části pobytu L

Poslední úsek znamená 6 kilometrů mírného klesání po místní „silnici“ (měla dokonce i patníky), která se má někdy v daleké budoucnosti stát spojnicí s plánovaným skiareálem. Poté, co jsme sestoupali o dobrých 1800 m se ocitáme se v sedle na hlavním tahu mezi Ušguli a Mestií. Nezbývá nám již mnoho sil. Máme na výběr dvě možnosti – buď zkusit stopovat nebo si hledat místo k přenocování. Po čtvrt hodině čekání, kdy jsme na silnici nezaznamenali jediný pohyb, vypadá první varianta málo pravděpodobně. Avšak po dalších pěti minutách jsme přeci jen zaslechneme zvuk blížícího se vozidla. A hned celý konvoj terénních aut, svážících izraelské turisty zpět do střediska. Mávnu na prvního řidiče a hned se na nás usměje štěstí. Každý z nás se i s batohem pohodlně vejde do jednoho z aut. A ještě jsme se vezeme zadarmo (díky libovůli izraelského průvodce).

V Mestii naše první kroky vedou do osvědčeného guesthousu (platíme za noc každý pouze 15GEL) a hned další kroky do neméně osvědčeného stánku s kupdari a pivem. Vrhneme se na jídlo jako smyslů zbavení.

Den desátý: takzvaný restday

Naše těla nám signalizují, že bychom si měli dát pohov. Na druhou stranu nechceme promarnit možná poslední den krásného počasí.

Proto naplánujeme odlehčený výlet na přilehlý vrchol Zurugdi (2348m), odkud chceme sjet dolů lanovkou. Po bohaté snídani, skládající se z 90% z místní nepřekonatelné zeleniny, se k odchodu odhodláváme tak dlouho, až přijde poledne. V tom největším vedru vyrážíme, posléze všemožně bloudíme a k cíli se doplazíme úplně hotoví až těsně před šestou. Máme kliku, jelikož lanovka právě v šest končí. V baru na horní stanici si dopříváme pivko a kocháme s famózními výhledy. Lanovka nás sveze zhruba do půli cesty (ze shora dolů se jezdí zadarmo), dál musíme po svých. Přicházíme až kolem osmé. Na večeři tentokrát zajdeme do vyhlášeného Lajla baru na náměstí (které připomíná něco mezi fungl novým alpským centrem a městem duchů). Lilkový salátek jako předkrm, poté grilované vepřové maso s brambory (tzv. ojakhuri). Delikatesa.

Den jedenáctý: opravdový restday

Celý den kompletně proflákáme v Mestii. Příjemná změna.

Den dvanáctý: jezera Koruldi alias ledovec Chaladi

Avizovaná změna počasí bohužel nakonec dorazila. Od rána je venku jak v prádelně. V údolí ještě panuje jakás takás viditelnost, ale o něco výš již všecičko tone v mlze.

Zkoušíme najít značenou cestu k jezerům Koruldi, ale nejsme v tom úspěšní. Já už nemám chuť ani sílu experimentovat s odhadováním správného směru, tak se od kluků odpojuji a razím na opačnou stranu, k ledovci Chaladi, jehož čelo se nachází asi v 1800 m a z Mestie vydá na 15km dobře značený a podrobně popsaný výlet. Cestou potkávám spoustu turistů, pohraničníky i místňáky, přičemž se od jednoho z nich nechám autem „přiblížit.“ O mé trase by se dalo říct, že je doslova přelidněná, ale pro mě to znamená v šeredném počasí příjemné rozptýlení. Tady v Gruzii se snadno dávají neznámí lidé spolu do řeči.

Když se večer setkávám s klukama, rozhodneme se na druhý den zvednout kotvy.

Den třináctý: Tbilisi

Naše putování gruzínskými horami je u konce. Čeká nás poslední den, který strávíme touláním po památkách a ochutnáváním specialit v hlavním městě. A poté domů.